Quilombo
Vzniklo v přístavu mezi muži. Tam, kde je cítit, dálku, moře a nekonečný horizont. Patricie Poráková přináší pohled do světa argentinského tanga.
Quilombo v „Lunfardu“,
což je slang z podsvětí argentinského tanga, znamená „chaos, bordel, nevěstinec“. V afrobrazilské kultuře znamená Quilombo „komunitu zběhlých otroků hluboko uvnitř džungle“ – symbol revoluce a osvobození.
Performerka a tanečnice Patricie Poráková
(známá například ze souboru Farma v jeskyni nebo Spitfire Company) vytvořila projekt, který přináší pohled do světa argentinského tanga, společně s lidmi, kteří v této komunitě skutečně žijí.
Tango vzniklo v přístavu mezi muži.
Tam, kde se míchají v jednom hrnci kultury, příběhy, osudy, vůně, pot a špína… Tam, kde je cítit dálku, moře a nekonečný horizont. Kde ve vichru divokého Atlantiku muži sní o jemnosti a o doteku. Touží po blízkosti a po těch, co už neuvidí. Tanec, ve kterém se jedno tělo ztrácí v druhém. Odevzdáváš se jako stín druhému, tomu, koho miluješ, ať už milovat pro nás znamená cokoli. Chceš cítit blízkost. Vnímáš, co znamená vlastní prostor a totální propojení těchto dvou světů. Tanec, kterého euforie přechází v hlubokou bolest, sem a tam, tam a sem, krok za krokem. Tango, tanec-život, tango-zkušenost, drsné, bolavé, špinavé, šílené. Tanec, který se děje stejně tak jednoduše, jako dýchání. Tak, jak jsme schopni cítit a vnímat v běžném životě, klidně třeba na ulici…
Koncept a choreografie: Patricie Poráková
Dramaturgie: Krystyna Mogilnicka
Světelný design: Michal Kříž
Zvuk: Eva Hamouzová
Producent: ProFitArt
Koproducent: Tanec Praha
Projekt podpořili: Ministerstvo kultury ČR, Magistrát Hlavního města Prahy, Nou Tango Berlin, Tango Libre Berlin
Vytvořili a účinkují: Patricie Poráková, Leandro Furlan, Matias Facio/Javier Antar & Gustavo Ariel Colmenarejo / Ivo Saint
„Tango je předvedeno s rozmanitou dynamikou a odlišným emočním nábojem. Od jemných, intimních, niterných pohybů, scénicky stylizovaných do milostného objetí místo klasického držení, až po doslova rivalský souboj dvou svébytných osobností.
(Daniela Zilvarová, Taneční aktuality, 23. říjen 2013)
Po technické stránce bylo tango v provedení hlavních protagonistů pastvou pro oči. Náročné variace plné efektních prvků, volcadas, ganchos a různých výkopů, kdy se noha partnerky hbitě mihotala v prostoru, byly provedeny s patřičnou dynamikou a lehkostí.“
„Housle, jejichž nekonečně smutný hlas se stává nedílnou částí scény, hned od úvodu vytváří dvěma tanečníkům prostor mimo realitu skrývanou za zdmi divadla a nechává je v ní hořet pro sebe a zářit jako dvě hvězdy padající ve stejný moment z oblohy.“
(Jakub Novák, aktuálně.cz, 17. říjen 2013)