„Performerka je v zákrytu zelených listů ztělesněním křehkosti. Je štíhlá jako ony, její chůze vratká jako kořenáč s vyschlou hlínou bez živin, ale je přitom houževnatá jako kořeny nezničitelné rostliny. Svou performanci rámuje zpěvem i slovy, tóny a rytmus francouzské písně přerušuje neklidná a roztržitá samomluva, kácí se jazyk i postava. Žena, která samu sebe podkopává, žena, která sama na sebe líčí past z nesplnitelných nároků, není to povědomé? (…) Performance Cécile da Costa je subtilním dílkem, které sice neatakuje krutostí nebo vypjatými emocemi, jako tomu bylo v jejím Vypravěči, přesto je svým vnitřním napětím působivé. Humor je přitažlivá součást jakéhokoli představení a divák se nechá vtáhnout do performance snáz, aniž by si to uvědomoval. Tančící pokojová květina hned tak z paměti nevymizí, fyzický výkon tanečnice také ne, neboť ve zdánlivé jednoduchosti je náročný už jen na koordinaci a spojení pohybového i verbálního projevu. Neburcuje však, námět k zamyšlení je jemně nabízen.“

(Lucie Kocourková, Opera plus, 8. listopad 2019)

„Inscenace Roselyne je protkáno melancholií; kde je žena, tam je melancholie. Ale nepostrádá ani humor; obsahuje i scénu poloakrobatické klauniády – na bílém gauči a kolem něho. (…) Cécile da Costa má silnou jevištní prezenci; ač je performerkou subtilního vzezření, má i velikou sílu vnitřní, tak fyzickou, jak prokázala už v minulých výkonech. Má velmi energické, odolné, a zároveň i výmluvné tělo. Už studovat sám čirý pohyb tohoto těla, jeho gramatiku – i odhlédnuto od významu – je zajímavé. Zejména její nahá lýtka jsou výmluvnější než samy její ruce, a jsou to lýtka, kdo diváky orientují v akci, orientují v textu těla. Představení obsahuje třeba detail, takovou malou etudu pro lýtka a chodidla, kdy nejistotu své postavy vyjadřuje tanečnice nervózním, roztržitým a neobratným vsoukáváním se do lodičky na vysokém podpatku, a zase jejím roztržitým a nervózním vyzouváním, vypadáváním ze střevíce … Lýtko to provádí tak…  krasopisně!“

(Nina Vangeli, Taneční zóna)

„Roselyne je zhruba čtyřicetiminutovou multižánrovou skladbou pro křehké silné tělo a pevný, citlivě rozechvělý hlas. Zkušená performerka fyzicky obsáhla jak obnažený prostor, tak bez vážných rytmických propadů udržela tah. (…) Precizní Roselyne, postavou a postoji děvčátko i zralá žena, ustrašeně i odvážně opakující své fráze, plná obav ze selhání a strachu být spatřena a s mnoha dalšími představami, dokázala navodit pocit, že jde vskutku o velmi osobní a osobně dotýkající se příběh. Cécile da Costa v předchozích pracích naplno přesvědčila o svém vypravěčském umění, o autentické sdělnosti a řemeslné vybavenosti. Roselyne – to je herecký koncert na pomezí žánrů, vzkaz ženy o odvaze, adresovaný sobě, ženám a mužům. I přesto, že nakonec stejně zůstala tajemnou Roselyne s mantrou na rtech být perfektně neperfektní perfekcionistkou.“

(Hana Strejčková, Taneční aktuality)